Na Zelený čtvrtek odlétají zvony do Říma

Křesťané slaví ve čtvrtek první ze čtyř svátečních dnů Velikonoc, který je známý jako Zelený čtvrtek, den poslední večeře Páně. V tento den umlknou všechny zvony, neboť "odletěly do Říma", opět se rozezní až na Bílou sobotu.

Věřící si v tento den připomínají poslední večeři Ježíše s apoštoly. Kristus při ní s apoštoly dlouho rozmlouval a sdělil jim, že v pátek bude ukřižovaný, a pak vstane z mrtvých. Dal jim pokyny pro jejich budoucí působení a ustanovil hlavní křesťanskou bohoslužbu, která se koná dodnes.

V katolických kostelech se během dne odehrají slavnostní mše se symbolickým mytím nohou. Vychází se z evangelia apoštola Jana, který jako jediný popisuje, jak Ježíš umýval nohy svým učedníkům a vyzval je, aby to také činili: "Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já" (Jan 13,15). Tento úkon církev vysvětluje tak, že jde o službu z lásky a Ježíš tímto obřadem apoštolům sděluje, že být představeným znamená současně sloužit. Kdo chce být první, musí být služebníkem všech.

Katoličtí kněží na Zelený čtvrtek obnovují své kněžské závazky a světí se oleje.

Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (zelený čtvrtek). Zároveň s tím byl Zelený čtvrtek dnem odpuštění, kdy se kající hříšníci přijímají zpět mezi věřící. Suché větve, které měly představovat hříšníky, církevního stromu se tak opět zazelenaly.

Lidé v tento den jedli jen zelenou stravu, aby byli po celý rok zdraví. Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta. Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.

V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Podle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu našly cestu peníze.

Autor: Veronika Žižlavská