Klaus: Ústavní soud musí říci, zda Česko zůstane po ratifikaci suverénním státem

Prezident Václav Klaus ve svém stanovisku k stížnosti skupiny senátorů na soulad Lisabonské smlouvy s ústavou uvedl, že Ústavní soud by měl sdělit, zda Česká republika zůstane po ratifikaci Lisabonské smlouvy svrchovaným, jednotným a demokratickým státem. Stanovisko Klaus v sobotu zveřejnil na svém webu.

Prezident v úvodu konstatoval, že Lisabonská smlouva "představuje zásadní posun v evropském integračním procesu směrem k větší centralizaci rozhodování, k dalšímu oslabení pozice členských států", i když to nikdy nebylo deklarováno. Směřování a cíl evropské integrace, které podle Klause znamená faktickou ztrátu základních znaků suverenity, nebylo nikdy předmětem veřejné politické diskuse.

"Po dvaceti letech od obnovení naší demokracie a naší suverenity znovu řešíme otázku, zda se máme – tentokrát sami o své vůli a dobrovolně – vzdát postavení suverénního státu a předat rozhodování o svých věcech evropským institucím, které jsou mimo demokratickou kontrolu našich občanů," uvedl.

Klaus připomněl, že se Ústavní soud k Lisabonu již vyjadřoval, ne však k celku, ale jednotlivostem. "Dřívější posuzování dílčích pasáží Lisabonské smlouvy není zárukou, která by mohla vyvrátit pochybnosti o kompatibilitě Lisabonské smlouvy s naším ústavním pořádkem," vysvětlil.

Prezident také ve svém vysvětlení doufá, že soudci nepodlehnou vnějšímu tlaku a rozhodnou uvážlivě. „Jsem si plně vědom toho, že k jednání Ústavního soudu dochází v době, kdy je Česká republika vystavena mimořádnému tlaku jak z některých domácích kruhů, tak ze zahraničí,“ zmínil s tím, že na ÚS by neměly mít dopad ani výsledky ratifikace v ostatních zemích EU. "Neboť zde posuzuje český Ústavní soud soulad Lisabonské smlouvy s Ústavou České republiky."

Ve svém stanovisku prezident také zmiňuje své argumenty, které vznesl ve stanovisku k první stížnosti k ÚS na Lisabonskou smlouvu v roce 2008, a které podle něj soud tehdy seriózně neposoudil.

Klíčová tehdy byla otázka svrchovanosti České republiky, Klaus napadá pojem "sdílené svrchovanosti", který podle se podle něj nepoužívá v relevantních debatách. "Náš právní řád pojem ,"sdílená svrchovanost" nezná, ale nezná ho ani právo Evropské unie," napsal Klaus. Podle něj je podstatou svrchovanosti neomezený výkon moci. "Její sdílení svrchovanost popírá," vysvětluje prezident s tím, v důsledku by tento názorů ÚS naznačil, že v Evropské unii žádný suverén v klasickém slova smyslu nebude. "To je velmi nebezpečné společenské uspořádání. Nemyslím, že právě tento typ svrchovanosti měl na mysli český ústavodárce, když v roce 1992 formuloval článek 1 Ústavy," dodal.

Klaus připomíná, že v rozhodnutí o první stížnosti na tento problém Ústavní soud uspokojivě neodpověděl. Klaus odmítá tehdejší závěr, že ČR své mezinárodní závazky může beze zbytku dodržovat pouze společně s Evropskou unií. "To pro mne nebyla a není přijatelná odpověď," ohradil se prezident.

Prezident rovněž připomíná problém, zda se na ratifikaci Lisabonské smlouvy nevztahuje povinnost vypsání referenda, protože se fakticky jedná o novelu přístupové smlouvy ČR k EU a tu schvalovali občané referendem podle speciálního ústavního zákona. „Ústavní soud se v roce 2008 vůbec nezabýval otázkou, zda Lisabonská smlouva, která se má ratifikovat více než pět let od data 1. května 2004, tj. od data přistoupení České republiky k Evropské unii, nemění podmínky, za kterých se občané vyslovili v referendu k přistoupení České republiky k Evropské unii, a zda proto není třeba přijmout nový zákon o referendu, kterým by občané odpověděli na otázku souhlasu se změnami přijatými Lisabonskou smlouvou,“ uvedl.

Podle Klause senátoři svou stížností chtějí vyjasnit podmínky, za kterých ČR zůstane suverénní stát. To znamená, že dle ústavy ČR smí přenést na EU pouze výkon některých pravomocí orgánů České republiky, ale nikoli svou svrchovanost samu, a pouze část svých pravomocí, nikoli všechny. EU nesmí vykonávat tyto pravomoci v rozporu s principy demokratického právního státu, český ÚS musí mít kontrolu a poslední slovo ve sporech o rozsah přenosu těchto pravomocí a o soulad jejich výkonu s principy demokratického právního státu.

Česko přestane být svrchovaným státem tehdy, pokud na EU přenese i rozhodování o příjmech a výdajích státu, o obraně, o tom, co je a není trestným činem, vině a trestu, o rozhodování o zajištění veřejného pořádku a připustit, nebo pokud připustí, aby na českém území vyvíjely činnost orgány jiné, než české vyjma justiční spolupráce.

Senátoři a prezident rovněž konstatovali, že Lisabonská smlouva je nepřehledná a nesrozumitelná. Přestože je to novela Římské a Maastrichtské smlouvy, z původního znění 318 dnešních článků Římské smlouvy zůstane Lisabonskou smlouvou nedotčeno pouhých 31, a z 60 dnešních článků Maastrichtské smlouvy zůstanou Lisabonskou smlouvou nedotčeny dokonce pouhé dva technické články.
"Z obou smluv tak zůstane v podstatě pouze vnější obal, obsah se mění od základu," konstatuje prezident a připomíná, že je otázka, zda je platný souhlas parlamentních komor, když neměly v době rozhodování k dispozici konsolidovaná znění smluv.

Senátoři dále uvádějí, že základem EU musí zůstat spolupráce svrchovaných států a Evropský parlament má být pouze doplněk; pokud by se stal základem, stala by se EU státem. Kritizují, že řada ustanovení Lisabonské smlouvy není politicky neutrální, nebo je příliš vágní. Prezident souhlasí se senátory, že Lisabonská smlouva dovoluje tzv. posílenou spolupráci jen se souhlasem zbytku EU, čímž dále omezuje svrchovanost členských států a nesouhlasí s tím, že smlouva považuje za jeden z cílů EU dosažení společné evropské obrany, což je podle nich protiústavní. Lisabonská smlouva podle stížnosti omezuje možnost členských států vystoupit z EU, podmínkou je dohoda a dvouletá lhůta. Nepřijatelné je rovněž předání kompetence o umisťování uprchlíků Bruselu.

Prezident nesouhlasí s tvrzením o nezbytnosti rychlé ratifikace Lisabonské smlouvy bez jasného a úplného odstranění všech pochybností, které u ústavních činitelů a ve veřejnosti přetrvávají i po nálezu Ústavního soudu z 26. listopadu 2008. "V případě takto přelomové mezinárodní smlouvy je třeba zodpovědět velké množství otázek, spojených jak s ní samotnou, tak s okolnostmi a kontextem, ve kterém vznikla a ve kterém by měla vstoupit v platnost pro Českou republiku a potažmo pak pro všechny státy Evropské unie," argumentuje Klaus.

"Navrhuji, jako účastník řízení, aby Ústavní soud rozhodl jasně, konkrétně a s podrobným odůvodněním o souladu Lisabonské smlouvy jako celku s článkem 1 odst. 1 Ústavy, resp. s článkem 2. odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby sdělil, zda Česká republika zůstane i po ratifikaci Lisabonské smlouvy svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana," vyzval prezident ÚS v závěru svého stanoviska.

Autor: David Jareš