Skikrosař Kraus je se startem sezony spokojený a myslí na olympiádu v Soči

S prvními dvěma závody sezony, v nichž skončil pátý a osmý, je skikrosař Tomáš Kraus spokojený, v sedmatřiceti letech si pochvaluje stav svého těla a start na olympiádě v Soči považuje za reálný.

"Občas zaslechnu, jak o mně někdo mluví jako o legendě. Já se ale jako legenda necítím, tuhle úlohu hrát nechci. Raději ještě udělám i nějaký výsledek," řekl Kraus na setkání sportovců skupiny Sport Invest. "O víkendu v italském Innichenu bylo vidět, že velké týmy jsou doplněné o mladé kluky, skikros se pořád profesionalizuje, rozdíly jsou těsnější a těsnější, víc se předjíždí, rozdíly mezi závodníky jsou minimální. Já sám jsem tenhle víkend předjížděl víckrát, než minulý rok za celou sezonu. Je to dobré znamení, mám z toho příjemný pocit," přiznal.

Mezi soupeři už se vyskytují i lyžaři o dvacet let mladší než on, na trati mu ale příliš úcty neprokazují. "Není šance, tam zásluhy neplatí. Když mě v neděli v Innichenu vytlačil ten mladej Nor, nezdálo se, že by měl moc respektu," připomněl Kraus s úsměvem jedenadvacetiletého Didrika Bastiana Juella, který vyhrál malé finále, zatímco Kraus v něm dojel poslední, čtvrtý. "Ale líbí se mi, že když jdu na start, vždycky si se mnou plácne hned několik trenérů, přejí mi hodně štěstí. Na trati už to ale vypadá jinak."

Podle Krause se skikros dá na vrcholové úrovni provozovat dost dlouho. "Když jsem před třemi lety viděl ve finále X-games Američana Shauna Palmera, tehdy mu bylo čtyřicet a pořád jezdí, říkal jsem si, že to asi půjde dělat dost dlouho. Start na olympiádě v Soči je určitě reálný. Tělo vydrží i po čtyřicítce, člověka limitují spíš věci okolo, na které je třeba myslet a které je nutné zařizovat. Takový ten normální běh života," míní Kraus, otec dvou dětí. "Už to není to bezstarostné ježdění, doba, kdy člověk má jedinou starost, a tou byl sport. Teď je třeba odvézt ráno dítě do školky a odpoledne ze školky. To já sice považuju za jedny z nejlepších částí dne, ale je to prostě povinnost. Je hodně věcí, co se musí řešit a pořád toho přibývá," vysvětlil.

Když opouští domov a míří na závody, nemá Kraus výčitky. "Už to dělám tak dlouho, že s tím všichni počítají. Pravda, děti to chápou o trochu méně než Lenďa," připomněl svou rodinu, čtyřletou Lucii, rok a půl starého Tomáše a manželku Lenku. "A já mám paradoxně víc času, když jsem na závodech, než když jsem doma. To má na moje sportování možná trochu blahodárný vliv."

Kraus není opatrnější od té doby, co má rodinu. Zjistil, že to nemá smysl. "Když se člověk snaží zbytečně neriskovat, paradoxně tím riskuje víc, než kdyby do toho šel naplno. Právě z pasivního pojetí jízdy totiž vznikají nebezpečné situace, a toho se snažím vyvarovat. Funguje to," ví muž, který 30. listopadu 2002 vyhrál ve francouzském Tignes historicky první závod Světového poháru skikrosařů.

Kraus se i ve svém věku cítí zdravotně dobře, ale nerad o tom mluví. "Neradi říkám, že jsem v pořádku, protože jakmile se o tom zmíním, něco se mi stane. Teď v Itálii jsem dvakrát spadl, mám naražený zadek, záda a koleno, ale jsem v pohodě, vyřeší se to za pár dnů. Problém by byly třeba kolenní vazy, ty už mám jednou vyměněné," připomněl. "Jen teď musím víc trénovat, nesmím ani na chvíli přestat. Před takovými sedmi lety jsem trénoval jen to, co mě bavilo, to už teď nejde ani náhodou," přiznal.

Autor: Ivana Jakoubková